Od zahájení prvotní výstavby malého hrádku v první třetině 14. století, pro již zmíněnou uchvatitelskou politiku pánů z Lipé, přes mocenské rozpory markrabat Jošta a Prokopa v 80-tých letech 14. století, oddělení Nového hradu od bludovského panství v roce 1397 až do zastavení hradu r. 1405, jsou zprávy či zmínky o Novém hradu tak sporé, že nelze v průběhu období těchto let vytvořit ucelený, pravdivě historický obraz dějin tohoto hradu.

Roku 1405 zastavil markrabí Jošt Nový hrad spolu se Šumperkem za 3.000 kop grošů Heraltu z Kunštátu. V jeho držení pobýval hrad celkem 9 let a nutno podotknout, že v tomto období nedošlo k žádným stavebním ani majetkovým změnám. Snad i proto, že Herald na hradě pobýval jen zřídkakdy a hrad mu sloužil jen jako část jeho majetků na Moravě. Roku 1414, po smrti Heralda z Kunštátu, zdědil Boček z Kunštátu, otec krále Jiřího z Poděbrad, zastavený Nový hrad i Šumperk, ale pustil jej svým věřitelům Jindřichu Leflovi z Lažan a Borešovi z Rýzenburka, který se po vyplacení 1. 200 kop grošů nároku na hrad vzdal. Od roku 1415 do roku 1420 hospodařil na Novém hradě Mikuláš z Lobkovic. Roku 1437 dostal se Nový hrad spolu se Šumperkem a Bludovem v držení Beneše z Valdštejna. Roku 1438 vydal Beneš na svém hradě Bludově šumperčanům český list, jímž jim slevuje konšelské platy v náhradu za různé roboty a dávky, kterými si zavázal, jako pán Nového hradu, temenické poddané.

Roku 1438 pustil Beneš z Valdštejna Nový hrad a město Šumperk svému nevlastnímu bratrovi (matka Bernardova měla s prvním manželem, pánem z Valdštejna syna, kterého polský letopisec Dl’ugosz připomíná k roku 1478 jako Jana Šumperského z Valdštejna) rytíři Bernardovi z Cimburka – synu Mikuláše Divůčka, hofmistra královského dvora (zemřel 1423).
Nutno poznamenat, že Bernard byl pro okolní šlechtice sousedem víc než nepříjemným,  obviňovaným z četných loupeživých přepadů jejich majetků, které podnikal právě z Nového hradu. Pro názornost uvedu některé příklady Bernardových sporů:

• Bernarda pohnal roku 1438 před soud do Olomouce Smil z Doubravic pro 200 hřiven grošů, že mu pobral jeho panské zboží, nemaje k tomu práva.
• Toho roku žaloval Bernarda také Jan z Drahotuš a Deblína pro 200 hřiven grošů, že jeho lidem ve vsi Mokré pobral dobytek a koně.
• Roku 1447 stěžoval si u soudu na Bernarda z Cimburka i Štěpán z Vartnova, že mu ze Slezka pobral dobytek, jež zahnal na své statky a Nový hrad.

Bernard byl horlivý katolík a stál v mladších letech při českém králi Zikmundovi, bratru Václava IV. Když však poznal, že proti husitům je odpor marný, odešel roku 1450 z vlasti a dal se do služeb německých křižáků v Prusku (1450-1463) s nimiž dobyl 18. září 1454 slavného vítězství nad Poláky u Chojnice, kde se také ocitl v zajetí. Poté pomáhal zchudlému řádu německých rytířů, a to i zastavováním svých statků na Moravě. Zastavení se nevyhnul ani Nový hrad s celým panstvím ve prospěch tehdy největšího feudála na Moravě Jana Tunkla z Brníčka a na Zábřeze v roce 1455 za 11.000 uherských zlatých, které Bernard bezezbytku věnoval řádu. V rozhodujících dobách závisela z převážné většiny spása řádu v Prusku na něm tak, že když 4. ledna 1470 zemřel zcela chudý jako chelmský hejtman, byla jeho smrt ztrátou nejen pro Prusko, ale i pro samotný řád.

Nástupcem Bernardovým se stává na Novém hradě roku 1455 již zmíněný rytíř Jan Tunkl st. z Brníčka a na Zábřeze. Nějaký čas měl v zástavě Nový hrad spolu se Šumperkem také Proček z Kunštátu, ovšem toto dělení nemělo dlouhého trvání a Tunklové zakrátko převzali celý majetek jen do svých rukou. Tunklové byli k obyvatelstvu velmi tvrdí a nespravedliví. Například šumperčanům zničili vodovod, chtěli jim odejmout veškeré výsady, udělovali množství zákazů, nutili k robotě a vysokým dávkám.

Když roku 1464 Jan Tunkl st. umírá, přebírají majetek Jiří a Jan. Ti,  jak známo, při propuknutí česko-uherských válek stáli věrně po boku českého krále Jiřího z Poděbrad a v důsledku toho byli nuceni uvést do válečného stavu posádky svých hradů, tvrzí a měst, ještě více upevnit poslušnost svých poddaných a zabezpečit i v případě válečného neúspěchu svůj nemalý feudální majetek. Díky zeměpisné poloze našeho kraje setkávají se s uherskými vojsky pod vedením Matyáše Korvína mezi prvními a jsou tak nuceni čelit prvním náporům Korvínových vojsk. Důležitost hradu pro další postup a otupení odporu v kraji je zcela nesporná. Totiž i při opomenutí rozlohově největšího hradebního systému severní Moravy zde hrál nemalou úlohu ten fakt, že pouze jeho strategická poloha a při plném počtu mužů na hradbách pro jakéhokoliv nepřítele nezvládnutelný vojenský potenciál, daleko přesahoval hranice moravských panství. Zkusme si přiblížit vedení náporu při rozhodujícím útoku nepřítele.

Na základě zaměření a následně provedené analýzy dnešního stavu zříceniny v porovnání se stavem např. v polovině 15. století, lze s vysokou pravděpodobností zjistit, kterými směry byl veden nápor a jakou silou.  Nabízí se zde velmi reálný předpoklad, že Nový hrad byl velení uherského vojska poměrně znám, či alespoň informace o něm velice přesné.

Útočník kombinoval nápor ze dvou stran, a to z původního směru od východu, kde postupoval po částečně přístupném horském hřbetu a zasypal částečně přední příkopy a ne celkově dobudovaný systém příkopů po obou stranách cesty až k valu před první hradní branou, kterého dobyl a částečně odstranil pro možnost přisunutí obléhacích strojů až k bráně; a posléze od západu, po relativně mírných úbočích dolního hradu s využitím jeho teras.
Tunklové, kteří byli nuceni bránit i svá další sídla, nezajistili pro Nový hrad dostatečně početnou posádku, které se právě z těchto důvodu nemohlo podařit zajištění všech hradebních úseků po celé délce vnějších hradeb. (1)

Stará pověst vypráví o tom, jak se hradní posádka stahovala z jednoho hradebního okruhu na druhý, z dolního hradu přes první a druhé nádvoří na střední hrad, mohutnou třetí a čtvrtou hradní brannou na třetí nádvoří pod silně opevněným pláštěm hradního paláce až na ochranná cimbuří průchodů strážící horní hrad, palác a nedobytnou hlásku. Tu dal pak při posledním útoku nepřátel hradní velitel se zbytkem vyhladovělé a naprosto vyčerpané posádky vyhodit do povětří (v hlásce se nacházely prostory pro uskladnění potravin, temnice a prachárna).

Vzdálenost hradu od hospodářského zázemí, jeho nepřístupnost, jakož i poloha skrytá mezi okolními kopci, nepohodlí malého hradního paláce určeného jen pro drsný hradní život, četné hradební okruhy, spousta věží, bran, příkopů a kilometry hradeb, to vše způsobilo, že Nový hrad již nebyl následně opraven a postupně chátral.

Vraťme se však do roku 1464, kdy přebírá majetek Jiří a Jan Tunklové a podívejme se jak vládli oni na svém panství (po kruté vládě svého otce) v průběhu česko-uherských válek. Ani ve spojení s osobou Jiřího nedošlo k žádnému zlepšení vztahu vrchnosti, poddané šlechty i poddanstva samotného, spíše se konflikt ještě více rozšířil. Jen malá část jejich četných sporů se obešla bez soudů a vzájemných potyček. Po smrti Jana Tunkla st. r. 1486 přebírá celé panství Jiří Tunkl se závazkem; že spravedlivě podělí Janovi sirotky. Ovšem ani za Jiřího nedochází k vedení umírněnější politiky ve vztahu k okolí a již tak propastný rozdíl se stále prohlubuje. Poddaní vyburcováni nelidským zacházením za dalších sedm let, již nemohli snésti veškeré útrapy a tak roku 1493 (jak dokazuje letopisec Kornel ze Všehrd), při jedné z potyček Jiřího zranili tak, že na následky tohoto zbití ve velmi krátké době umírá*).

*) za nelidské zacházeni jej nechává pověst dodnes strašit na půdě někdejšího závořického rybníka.
Roku 1494 přenechává Jindřich (nástupce Jiříkův) – snad z rozhodnutí zemského práva, za 14.000 uherských zlatých své zástavy Šumperk, Bludov a Nový hrad Janu z Žerotína. Ten zastával úřad nejvyššího sudího v Olomouci a byl r. 1480, kdy držel již v zástavě Velké Losiny, povýšen se svými syny do panského stavu. Nutno podotknout, že Žerotínové kupují Nový hrad (již částečně zbořený) s úmyslem nedotknutelnosti jinou osobou, která by měla zájem na opravě a znovu vybudování hradu. K oprávněnosti této myšlenky mě vedou dvě zásadní skutečnosti, a to:

• že Žerotínové nikdy neprojevili snahu znovu vystavět či alespoň poopravit jen částečně pobořený hrad i přesto, že finanční náročnost by nebyla nikterak vysoká v porovnání s následnou državou jednoho z největších hradebních systémů severní Moravy,
• že Žerotínové sami a zcela úmyslně nechávají pobořit většinu tehdy naprosto neporušených hradeb a zdí, sesout některé úseky ležící na strmých svazích, podkopat a destrukčně narušit průběh vazby jednotlivých opevnění a zaručit si tak, že v následujících letech se většina hradeb zřítí pouhým působením přírodních zákonů; např. střídáním ročních období či přirozeným sesuvem půdy.

Roku 1507 daroval král Vladislav II. celé panství Janu z Kunovic, jež měl zásluhy u krále a propůjčil mu právo nakládati se zbožím volně jako s prodejným a dědičným majetkem. Avšak Jan z Kunovic prodal ihned v pátek před sv. Antonínem r. 1507 získané zboží zpět Petru z Žerotína (listina byla vydána v Budíně na sv. Matouše roku 1507).  Petr 26. 12. 1530 umírá a po držení panství všemi šesti syny přebírá majetek r. 1532 Přemek z Žerotína. Po jeho smrti (1558) obdržel hrady Bludov a Nový hrad jeho syn Bedřich (Fridrich). Roku 1568 prodal Bedřich z Žerotína pustý Bludov a Nový hrad s Dvorem a poplužím a vším příslušenstvím olomouckému biskupu Vilému Prusinovskému z Vichova a následně s dědičným právem i všem budoucím olomouckým biskupům za 11. 000 zlatých.

Vilémův nástupce Jan Grodecký prodal 28. dubna 1573 Nový hrad a Bludov s pozemky za 12.000 zlatých Janu z Boskovic.
Po jeho smrti r. 1589 přešlo panství (již uváděno jen jako Bludovské) na jeho nezletilého synovce Ladislava Velena z Žerotína, od jehož poručíků jej koupil Jan z Žerotína, toho času pán na Velkých Losinách.

Poté převzal panství jeho syn z druhého manželství Fridrich, jež se roku 1609 oženil s Johankou Bruntálskou z Vrbna a zapsal ji na svém vlastním zboží (1612) za 12. 500 zlatých k jejímu věnu. Roku 1613 přebírá pozemky s Bludovem a Novým hradem za 50.000 zl. Jan starší Odkolek z Oujezdce na Temenici a hradě Šilperce. Ten byl zabit 24. 3. 1619 svými služebnými a po něm přebírá veškerý majetek synovec Jan ml. Odkolek. Tomu byl však majetek za účast v odboji konfiskován a zabavený jej obdržel kníže Karel Lichtenštejn. Ten roku 1648 umírá bezdětný.  Panství Bludov přechází proto na synovce c. a k. plukovníka – hraběte Maxmiliána Lichtenštejna. Po něm převzal r. 1676 panství nejstarší jeho syn Kryštof Filip hrabě Lichtenštejn. Po Kryštofu zdědil majetek s příslušenstvím jeho syn František Antonín, který jej však prodává l. dubna 1710 za 182. 400 zlatých c. k. komořímu a zemskému soudci Janu Jáchymu z Žerotína, vlastníku Velkých Losin a Vízenberka. Tím dostal se Bludov spolu s Novým hradem skoro po 100 letech zpět do moci rodu Žerotínů. Když zemřel 12. 5. 1716 stal se dědicem veškerých statků jeho syn Jan Ludvík (1691 1761). Po jeho smrti připadl majetek nejstaršímu synu Josefu Karlovi. Ten zemřel 26. září 1818 a panství přechází do rukou Františka Josefa, který umírá 30. 5. 1845. Majetek s Novým hradem a Bludovem přebírá hrabě Zdeněk z Žerotína. Ten zemřel ve Vídni r. 1887. Však již o dva roky dříve, roku 1885 odevzdala jeho manželka panství bludovské svému synu Karlovi (1850).

Karel z Žerotína byl v letech 1885-1897 říšským a v letech 1884-1900 zemským poslancem, od roku 1900 až do roku 1906 moravským místodržitelem, r. 1890 byl jmenován císařským komořím, roku 1891 tajným radou a roku 1910 členem panské sněmovny. Před pozemkovou reformou r. 1907 mělo celé panství 42247 ha polí, 9684 ha luk, 2248 ha zahrad, 1818 ha pastvin, 59624 ha lesa, celkem 115621 hektarů.

Karel z Žerotína pronajal všechny své polnosti v Bludově a podržel si jen správu lesů. Zbytek svého života trávil v Bludově.

Od pozemkové reformy, přes období první republiky, druhou světovou válku až do navracení majektů po roce 1990 byla zřícenina Nového hradu v majetku státu, dnes je v majetku rodiny Mornstein-Žerotínů z Bludova.