Dávno je již tomu, co sídlila na Novém hradě krásná a mladinká Ofka, úplný sirotek. Rodiče jí zemřeli, když jí bylo sotva šestnáct let. Nikdo ji však nelitoval, neboť byla pyšná a zlého srdce. Trýznila služebnictvo a zpupně nakládala s poddanými.

Poněvadž byla velmi zámožná, nebylo divu, že se brzy ucházelo o její ruku přemnoho jinochů z urozených rodů; leč všechno jejich úsilí získat ruku sličné panny bylo marné. Ofka jako by srdce neměla. Odbývala nápadníky s uštěpačným posměchem a zdálo se již, že chce zůstat svobodnou. Leč láska si nedá poroučet a jednoho dne zaklepala i na kamenné srdce novohradské panny.

Jednoho dne přijala do svých služeb panoše Petra, mládence nejen krásného, ale ušlechtilého a mužného zároveň. Sotva ho hrdá, vybíravá panna spatřila, zahořela k němu prudkou láskou. Od té chvíle byla jako vyměněná. Dávala své city Petrovi všemožně najevo, dělala mu pomyšlení, ale panoš, jako by neviděl a neslyšel. Svou službu konal poctivě a rytířsky, to však bylo vše. Nemohl ani jinak, neboť srdce jeho již náleželo sličné Ofčině komorné. To byl také důvod, proč vstoupil do služby na hradě. Paní hradu však prozatím nic netušila a dále vyznamenávala panoše svou přízní, chválila jej za vzornou a věrnou službu a dávala ho za vzor ostatním. Až jednou při rozmluvě ho vybídla, aby vyslovil jakékoliv přání, neboť se domnívala, že panoš pochopí, odloží svoji nesmělost a vyzná jí konečně lásku. A tu se Petr odhodlal, přiznal se ke své dlouho tajené lásce a žádal hradní paní o svolení sňatku s její komornou. Leč chyba !

Ofčina hrdost byla uražena a její vášnivá láska se změnila v krutou nenávist. Ta tam byla její laskavost a nesčetné projevy přízně, ty tam byly krásné chvíle a sny o společném životě s Petrem. Vše se rázem změnilo v nenávist a ukrutnou pomstychtivost.

Téměř smyslů zbavená při pomyšlení, že navždy ztratí vyvoleného svého srdce, přepadla ji hrozná myšlenka, jejíž provedení bylo dokonáno v několika málo následujících dnech. Tajně podstrčila do Petrova pokoje své klenoty a pak nařídila hledat zloděje. Snadné bylo hledání a usvědčení panoše z krádeže, snadný byl okamžitý trest, jež uvrhnul Petra do temného vězení. Ofka však stále doufala, že se zřekne komorné Bětušky a že tak získá jeho náklonnost. Po tři dny navštěvovala Petra ve vězení, aby se jej tázala na jeho rozhodnutí. Marné však byly prosby, marné byly hrozby, marné bylo všechno její laskavé a mírné přemlouvání. Petr se nechtěl Betušky zříci. A tak jí Ofka, zaslepena zhoubnou vášní, namíchala do jídla jedu a otrávila ji. Když to Petrovi sama oznámila, ten zlomen smutkem a beznadějí proklel Ofku za úkladnou smrt. Marné již bylo její vyhrožování mukami i katem, Petr se schoulil do studeného kouta temnice a propadl ve svůj žal. Ofka poručila zamknout dveře na železný klíč a zakázala komukoliv s Petrem promlouvat. A tak uběhlo několik dní, snad tři, snad i více, než se Ofka chtěla přesvědčit, zda-li útrapy, temno a chlad, zlomily Petrovu věrnost. Jaké však bylo překvapení, když zjistila, že někde vytrousila klíče a že zámek nelze otevřít. Hledali všude po dlouhý čas, ale klíče nemohli nalézt. A když se nakonec podařilo hradnímu kováři s velikou námahou zámek přemoci a dveře otevřít, nalezli již Petra hladem a útrapami mrtvého.

Pohled na jeho mrtvé tělo a mukami znetvořenou tvář jen dokonaly šílenství hradní paní. Ve dne v noci bloudila hradem a volala milovaného Petra, než ji jednoho rána našli na nádvoří mrtvou s roztříštěnými údy a v rukou křečovitě svírající ztracený klíč.

Ale ani po smrti nenašla pokoje, neboť ji pronásledovala kletba zabitých milenců. Proto prý bloudí hradem a čeká na svoje vysvobození. Dlouho však musí čekat, tak dlouho, než vyroste borovice na nejvyšší hradní zdi v mohutný kmen a z jejího dřeva se vyrobí kolébka. Jen chlapec, sedmý potomek z rodu panošova (??), který v ní bude kolébán, bude mít tu moc a sílu, aby jí vysvobodil. Až doroste, musí si uříznout rohatinu z ročního lískového výhonu a čekat s ní o půlnoci u hradní brány. Až se objeví panna, držící v rukou do červena rozpálený klíč, jinoch jej musí zachytit připravenou rohatinou.

Plynula léta….

Večerní ticho se rozhostilo nad Novým hradem, vítr utichl, měsíc se vynořil z oblak, a hle – vysoko nahoře ze zřícenin, oblitých stříbrným měsíčním svitem, vychází bílá postava. To bloudí prokletá panna z Nového hradu, bloudí po hradu i stříbrem měsíčních paprsků zalitých lukách kolem řeky Moravy – a čeká, čeká až přijde hodina jejího vysvobození….

Až jednou, bylo prý to ke konci třicetileté války, mladý bednář Petr z blízké vesnice zašel v opuštěná místa Nového hradu, aby si tu nařezal březového proutí. Byl tak zabrán do své práce, že ani nezpozoroval, že se značně připozdívá a slunce se již sklání k západu. V údolí se započalo stmívat, jen vrcholky stromů a hroty cimbuří rozmetaného hradu byly dosud ozlaceny slunečními paprsky.

Petr si tiše prozpěvoval, uřezal ještě několik prutů a skládal je k ostatním, když tu náhle uslyšel vedle sebe hluboký vzdech. Vzhlédl a ke svému úžasu viděl vedle sebe stát bílou postavu, zahalenou v jemné mlhavé závoje. Velmi se ulekl, ale přeci zůstal stát jako přimrazený a udiveně hleděl na tajemný zjev. Postava odhalila závoj a Petr uviděl krásnou dívčí tvář plnou smutku a zoufalého bolu. Dívka promluvila k němu tichým, ale líbezným hlasem, znějícím jako nejkrásnější hudba: “Vítám tě, Petře a doufám, že mi pomůžeš”. Petr se podivil, že zná jeho jméno; vždyť ji jakživ neviděl. Dívka však jakoby nedbala jeho údivu a pokračovala: “Vím, žes překvapen mým zjevem, vím však též, žes přišel, abys mne vysvobodil. Čekám již dlouhá, dlouhá léta na tvůj příchod. Jsi sedmý z rodu onoho, jehož život jsem zmařila. Ach, já velká bídnice – spáchala jsem množství křivd, za něž již sta let pykám. Slyš, co ti chci vypravovat !” Bílý zjev hluboce povzdechl a začal mladému bednáři líčit svůj celý život. Když bílá postava skončila svou zpověď a odmlčela se, Petr se osmělil a otázal se, jak by jí mohl pomoci. Dojat a pln útrpnosti hleděl na krásný a spanilý zjev hradní paní.

“Je k tomu zapotřebí neohroženosti a statečnosti”, pravila, “vytrváš-li však v těžké zkoušce, budu vysvobozena. Nuže, hledej lískový proutek s vidlicí. Až bude měsíc v úplňku, přijď sem o půlnoci. Přiletím sem v podobě ohnivé obludy za strašné bouře. Neboj se však! Neublížím ti, nic se ti nestane! Netvor bude držet ve své tlamě žhavé klíče. Ty musíš vzít na vidlici rohatiny – jsou to klíče k onomu strašnému žaláři, v němž zahynul ubohý panoš mou vinou. Učiň, oč tě prosím, na nic se neohlížej,ať se děje cokoliv! Až budou klíče ve tvých rukou, dovíš se, co máš učinit dále. Jen tě pro Boha prosím, pro vše, co je ti svaté a milé, splň mou vroucí prosbu! Slibuješ ?”

Petr slíbil. Bílá paní se naň líbezně usmála, její smutné oči se na okamžik radostně rozzářily a pomalu od něj odcházela. Vznesla se nad řekou a vystoupala do výše ke zříceninám, kde se rozplynula v tmavém zdivu jako pára. Petr jen s úžasem za ní pohlížel.

Pamětiv svého slibu, hledal potřebný lískový proutek a také jej šťastně nalezl. Když pak byl měsíc v úplňku, odebral se na ono místo, kde se prvně setkal s bílou paní. Usedl do trávy na břehu řeky a čekal. Měsíc jasně svítil, na nebi nebylo ani obláčku, takže Petr viděl jasně celé okolí. Pozoroval, jak se stíny v lese měnily – bylo ticho – ani větřík se nepohnul, jen řeka šuměla. Její šumění by bylo málem Petra ukolébalo v sen. Tu najednou se kolem setmělo, že nebylo vidět ani na krok. Ozvalo se strašné zahřmění, voda v řece syčela a kypěla, zpěněné vlny stříkaly vysoko až ke hradu a z vln se vynořil v rudé záři strašný netvor se žhavými klíči v tlamě. Obluda se blížila k Petrovi s příšerným vytím.

Tu ustrašený Petr ztratil odvahu, zapomněl na varovná slova bílé paní, aby se nebál a vytrval, a dal se na zbabělý útěk. V témže okamžiku však zmizel netvor a na jeho místě stála zoufale plačící bílá paní. Její postava se však před ním zvolna rozplývala a její žalostný pláč odumíral a jakoby přecházel ozvěnou v tiché, táhlé vzdechy. Marně po ní Petr vztahoval ruce, marně volal. Žalostí bez sebe již chtěl vrhnou do řeky, když ho zarazil náhlý strašný hukot. V pronikavé zvuky lesních rohů se mísil psí štěkot a na pokraji lesa se objevil zástup strašlivých lovců, v jejichž čele seděl na černém koni obrovský černě oděný lovec.

Znovu se dal Petr na útěk. Běžel domů sotva dechu popadaje a ani se neohlédl. Doma jej uložili do postele a tak ležel po mnoho neděl v horečkách, pronásledován strašnými vidinami. Když se konečně zotavil a povstal z lože. Lidé jej vůbec nemohli poznat. Vlasy mu zbělely, smích zmizel navždy z jeho jindy tak veselé tváře. Stal se zamyšleným a málomluvným. Pozdě litoval své zbabělosti, chodil neustále pod pustý hrad a opět toužil spatřit bílou paní. Marně však sedával v kamenných rozvalinách, tak dlouho se soužil stálými výčitkami, až jej jednoho dne nalezli pod hradem mrtvého.

Snad jeho smrtí došla bílá paní svého vykoupení, protože od té doby ji nikdo z lidí již na hradě nespatřil…

 

Poznámka: Ať se již na celou pověst díváte jakkoliv, vězte, že závěrečná část poslední věty pravdivá není…

 

Web www.novyhrad.cz je součástí národního kulturního dědictví ČR a jeho obsah podléhá licenční smlouvě Creative Commons BY-NC-ND

   © 1997 - 2017 Václav Jokl  |  veškerá práva vyhrazena  |  Licenční podmínky

 

 

© 1997 - 2017 Václav Jokl
Licenční podmínky